Vše začalo v roce 2013, krátce před Simončiným nástupem na střední školu. V tu dobu byla ještě veselá, sympatická a chytrá holka, kterou čekal dlouhý a spokojený život. Těžko ale nesla vědomí, že trpí cukrovkou prvního stupně, kterou jí diagnostikovali o dva roky dříve. Z ničeho nic se jí změnil život, vedle zdravotních obtíží přibyly problémy v rodině. Byla jsem svědkem toho, jak se Simonka snažila svá trápení nedávat najevo. V té době jsme bydleli nedaleko od sebe, tak k nám často chodila a vše jsme probíraly. Doufaly jsme, že medicína brzy pokročí a pomůže jí lépe zvládat situaci kolem diabetes. Zároveň jsem věřila, že Simonce pomůže nový kolektiv na střední škole, že změní se prostředí, a život ji ještě ukáže, jak může být krásný. Ale nebylo tomu tak…

Po roce v důsledku hyperglykemii ji byla diagnostikovaná diabetická ketoacidoza s opakovanou kardiopulmonální zástavou srdce. To bylo příčinou těžkého postischemického postižení šedé hmoty mozkové a bazálních ganglii. Dále následoval vigilní komatózní stav, ze kterého se Simonka po půl roce probrala, ale bohužel jen částečně.

 

Ten, kdo má zdravé dítě, si neumí představit, co vše obnáší každodenní péče o to nemocné.  Z pozorování mé tety Romany, která samá pečuje o těžce nemocnou dceru určitou představu mám.  To, co naplňuje život mé tety, je každodenní neustálá peče. Svět pro ni přestal existovat, když se to se Simonkou stalo. Asi jen velká naděje a láska k jedinému, a tak dlouho očekávanému dítěti jí dává silu to nevzdat. Simonka je ležák, a maminka ji krmí přes sondu každé dvě hodiny, píchá insulin, přebaluje, umývá, cvičí s ní, čte a zpívá. Kromě toho podává léky a každé 2 měsíce jezdí s dcerou sanitkou do Vojenské nemocnice do Prahy, kde se jí navyšuje dávka baklofenu do baclofenové půmpy, která jí byla před rokem v této nemocnici implikovaná. Působení baklofenu hodně pomáhá, jelikož již Simonka nemá tak časté křeče do nohou a ochablé svalstvo ji tak nebolí. Je vidět jaké pokroky dělá, a zdá se mi, že jsou okamžiky, kdy je schopná i vnímat. Její stav bych popsala tak, že žije ve svém uzavřeném světě, ze kterého bohužel nemůže ven, ale i tak se snaží dat najevo to, jak jí je, buďto úsměvem nebo pláčem. Na rodiče reaguje nejvíc, obzvlášť na tátu.

Má teta Romana je z 24hodinové péče o dceru na pokraji fyzických a psychických sil. V okresním městě Trutnově, kde spolu žijí, ani v nejbližším okolí, nebylo možné zajistit odlehčovací službu pro Simonku, aby si mohla maminka aspoň trochu odpočinout. Teta by si nedokázala představit jaké by to bylo, kdyby neměla každodenní pomoc od zdravotnického personálu Oblastní Charity v Trutnově. S práci, lidským přístupem, a pomoci vedení Charity a pečovatelské služby je velmi spokojená. Pomoc Charity je pro mou tetu nenahraditelná, jelikož sama na tom není zdravotně nejlíp. Vzhledem k závažnosti onemocnění dcery nemůžou zdravotnická zařízení v okolí přijmout takového pacienta.

 

Společně se proto upínáme asi k poslední možnosti, která by dala Simonce šanci - podstoupit léčbu kmenovými buňkami. Je totiž prokázáno, že působením kmenových buněk se obnovuji funkce mozku. Aplikace kmenových buněk není nic jiného, než napomáhání vlastní "opravě" tím, že kmenové buňky nasměruji rychleji a ve větší míře na místo, kde jsou potřeba, a to do mozku. Tento způsob léčby je ale bohužel finančně náročný a nehradí ho pojišťovna. Rodiče bohužel nemají dostatek finančních prostředků na to, aby dcera prodělala tento zákrok, který je možný pouze v cizině.

Proto bych vás, milí čtenáři, ráda touto cestou požádala o finanční podporu na léčbu kmenovými buňkami pro mou sestřenici, Simonu Havelkovou. Dejme jí prosím společně šanci na život, který si dvaadvacetiletá dívka zaslouží, šanci, kterou tolik potřebuje.

 

S velkou naději na pomoc,

sestřenice Natálie Horodecká

 

Pro bližší informace prosím kontaktujte paní Mgr. Natáliy Horodeckou Ph.D. na e-mail: gornat@email.cz